Hospoderke Noviny December 7, 2011

Kýč, nebo jen velmi realistické, provokativní umění? Galerie Rudolfinum dnes otevírá výstavu Tak pravil LaChapelle, která zase naláká desetitisíce návštěvníků, podobně jako před rokem Dekadence.

A zase vzbudí debatu, jestli to, co ukazuje, není náhodou jen prvoplánovým, nabubřelým pozlátkem.

Americký fotograf David LaChapelle (1963) patří k proslulým západním autorům, jejichž sláva se započala v osmdesátých letech v dosahu charisma Andyho Warhola, a tohle je jeho první česká výstava.

Luxus a dokonalá těla

To může být argumentem pro všechny, kterým se nechce zdlouhavě obhajovat, proč se jdou postavit do řady před Rudolfinem.

Na výstavě samotné najdou spoustu důvodů, proč souhlasit s tvrzením skeptiků i několik důkazů toho, že současné umění zahaluje kvalitu a smysluplnost i do konvenčně provokativných forem.

reklama

LaChapelle, proslulý fotograf časopisů Vogue, The Rolling Stone či Vanity Fair a také autor originálních portrétů řady celebrit, naštěstí není tak jednoduchý, jak se může zdát. Například z monumentální scény s nahou obézní černoškou procházející se po módním molu.

Kurátor Otto M. Urban, který taktéž připravil výstavu Dekadence Now!, vytáhl i fotografie z osmdesátých let, kdy LaChapellova kariéra teprve začínala. Tehdy ještě nevyužíval početný štáb asistentů, osvětlovačů a především dekoratérů a kostymérů.

Fascinace uměním

Vynikají tu především černobílé práce, expresívní akty, častěji mužské. Nahá těla ve vypjatých gestech vyzařují světlo. Měkké kontury a dramatické postoje připomínají akty i v Americe dobře známého Františka Drtikola.

„Často si prohlížím knihy o umění. Pamatuju si ale obrazy, ne jména,“ říká omluvně David LaChapelle na otázku, jestli se skutečně Drtikolem inspiroval. Nápodoba ikonických děl z dějin umění je ale často patrná. Zejména renesanční malíři v čele s Michelangelem uvízli v jeho paměti. LaChapelle s oblibou recykluje výjevy ze Sixtinské kaple, spící Adam se v Rudolfinu objevuje několikrát.

Také stavba davových scén vychází ze starých obrazů. Nejde ale o vypočítavé parafráze, LaChapelle je upřímně fascinován. Starým uměním, ale také světem luxusu a dokonalými těly. Jeho fotografie nejsou chladně vypočítavé, jako u Jeffa Koonse, scény LaChapella jsou emotivní, podobně jako malby na pouťových maringotkách.

Jsou tu ale i méně vydařené fotografie s roztomilými černoušky, které připomínají Toscaniho reklamy pro Benetton. 
„Po luxusu, který zachycuji, jsem nikdy netoužil, ani jako chlapec ne,“říká fotograf, který před pěti lety skončil velmi úspěšnou kariéru magazínového fotografa a obrátil se jen k volné tvorbě. „Bylo to pro mě stále těžší a těžší,“ vzpomíná fotograf na adoraci konzumu a bohatého života, kterou leské magazíny provozují.

Skutečnou nechutnost neumí

Přes všechnu provokativnost jsou LaChapellovy fotografie cudné. Umělec s přemrštěným smyslem pro estetiku nedokáže zobrazit skutečnou nechutnost ani hrůzu. I když oblíbeným motivem je apokalypsa, nemá v sobě ani zrnko z Hieronyma Bosche nebo Francisca Goyi.

Davové apokalyptické scény se blíží precizním fotografiím Gregoryho Crewdsona - ten měl v Rudolfinu výstavu před třemi lety. Narozdíl od něj však LaChapelle nereflektuje filmovou estetiku.

„Žijeme v apokalyptické době, ale současně i v době zázračné a magické,“ říká fotograf a osvětluje jeden z dominantních děl výstavy, Potopu z roku 2006.
Nazí lidé šplhají - podle klasické malířské ikonografie - po posledních zbytcích země, která vystupuje z vody. „Vidím na lidech to nejlepší. Pomáhají si, nechtějí se skopnout do vln,“ popisuje svou vizi s příznačnou naivitou autor.
Právě naivita a emotivnost jsou typickými ingrediencemi, které rozhodují o tom, na které straně ostré hrany se konkrétní díla Davida LaChapella ocitají: jestli na parketu umění, nebo v růžovém a hebkém hnízdečku kýče.

Autoři: Magdalena Čechlovská

Download PDF (0.9 MB)