Hospodářské noviny (Economic Newspaper Prague): April 7, 2016

Legendární Richard Avedon o něm v rozhovoru pro The New York Times prohlásil, že je Reném Magrittem svého žánru. Helmut Newton v něm viděl budoucnost fotografie. On sám byl přitom pevně přesvědčen, že se nedožije třicítky. Dožil. A stal se z něj nejopěvovanější fotograf nového milénia.

O místo před objektivem Davida LaChapella, který aktuálně vystavuje v pražské DSC Gallery, se počátkem tisíciletí rvaly veličiny jako Angelina Jolie nebo Leonardo DiCaprio.

"Cítil jsem se jako nějaká servisní služba pro celebrity," vzpomíná LaChapelle, který se v roce 2006 na vrcholu své kariéry znenadání rozhodl se vším praštit a odstěhovat se do bývalé nudistické kolonie na Havaji.

Pouze u chovu koz a slepic tam však dlouho nevydržel. A vrátil se k tomu, s čím kdysi začínal − k výtvarné fotografii.

HN: Před časem jsme spolu mluvili o útěku, dnes se můžeme bavit o návratu. Vaše fotografie Znovuzrození Venuše je aktuálně součástí výstavy Botticelli Reimagined v londýnském Victoria and Albert Museum a v pražské DSC Gallery před dvěma týdny odstartovala vaše výstava Múzy.
Když jsem se před deseti lety rozhodl na všechno vybodnout a odstěhovat se na Havaj, tak byla americká ekonomika na absolutním vrcholu. Peníze tekly proudem. Já už to ale necítil. V mém srdci bylo najednou prázdno. Lidé si mysleli, že jsem se úplně zbláznil. Já se ale jednoduše odmiloval. Stal se ze mě totální workoholik. Nebyl to zdravý životní styl. Nejprve jsem začal brát drogy, abych mohl fungovat. Nakonec jsem je bral, abych si odpočinul. Byla to taková dovolená pro mysl. Přestávka. Když pak zemřel herec Heath Ledger, uvědomil jsem si, že jsem to snadno mohl být já. Nevěřil byste, jak hluboce nešťastné některé celebrity jsou.

HN: Znovuzrození se tedy netýká jen vaší Venuše, ale i vás osobně?
Absolutně. Havaj, kde jsme dnes s přáteli stoprocentně soběstační − máme solární panely, pěstujeme si zeleninu a ovoce, chováme kozy a slepice −, mi zachránila život. A nakonec jsem se rozhodl vrátit se k tomu, s čím jsem jako teenager začal, k výtvarné fotografii. Po dvaceti letech práce pro magazíny a reklamu, kdy jsem sen, že bych se ještě jednou mohl vrátit do galerie, v podstatě vzdal, to byl strašně osvobozující pocit.

HN: V čem se výtvarná fotografie liší od vaší předchozí práce?
Mám mnohem víc času na přemýšlení, nikdo mi nepřikazuje, co mohu anebo nemohu fotit, a má práce se nemusí zakládat na celebritách či módě. Občas sice stále ještě pracuji se známými lidmi, ale pouze v případě, že zapadají do mého konceptu. Koncept je teď na prvním místě. Jednoduše si dnes už mohu dělat, co chci, a za to jsem velmi vděčný. Zároveň ale také cítím i mnohem větší zodpovědnost. Od fotografií, které se vystavují v muzeích a galeriích, lidé právem očekávají víc. Magazíny a časopisy jsou pomíjivé. O to víc se musím snažit vytvořit něco, co s lidmi komunikuje, dotýká se jich a je nositelem nějaké vyšší pravdy. Jiní umělci mají třeba jiné cíle, tohle jsou ty mé. Dokud nenastane ten moment, kdy někdo stojí před mou fotografií a ta k němu promlouvá, nepovažuji dílo za hotové.

FOTOGALERIE
více fotografií
HN: Je dnes ve vašich fotografiích tedy víc Davida LaChapella, než bylo v těch předchozích?
To bych zase neřekl. Vždy jsem to byl já, jen v jiném kontextu. Ohlédnu-li se zpět, tak mi všechno dává perfektní smysl. Jedno vedlo ke druhému, prostě jsem jen následoval hlas svého srdce a dělal to, co bylo třeba, abych přežil. A proto, když si do mě dnes chce někdo rýpnout a označuje mě za komerčního fotografa, tak se musím smát.

Víte, třeba známý portrétní fotograf Robert Mapplethorpe, stejně jako mnoho dalších umělců mé éry, měl svého "sugar daddyho" − bohatého podnikatele, který za něj všechno zaplatil. I kolem mě se takových hodně motalo, ale já jsem se rozhodl, že si za své věci budu platit sám − reklamou a komerční fotografií. Pokud se to někomu nezdá, tak zřejmě nezná mou práci. Jen natočit dokumentární film Rize o losangeleských tanečních subkulturách mě vyšlo na milion dolarů. Můj milion dolarů, který jsem zaplatil z peněz, jež jsem vydělal na reklamě.

Odjakživa mě zajímají pouze nezaujatí lidé, ty chci skrze svou práci oslovit, protože je svět zatím ještě nezkazil a jejich přístup k umění je ryzí. K lidem, kteří si kolem sebe během života vybudovali obrovitánskou zeď z předsudků, beztak nemáte šanci prorazit.

HN: Kdy jste pro sebe objevil italského renesančního malíře Sandra Botticelliho, jehož dílo Zrození Venuše sloužilo jako předloha pro vaši Venuši?
Mou největší inspirací byl odjakživa Michelangelo, zbožňoval jsem ho už jako malý kluk vyrůstající na americkém venkově. Botticelliho jsem objevil až mnohem, mnohem později. Michelangelovo dílo vyniká svou intenzitou a dynamikou. Je mnohem dramatičtější, je v něm víc emocí. Oproti tomu jsou malby Botticelliho velmi klidné − i proto mi asi trvalo delší dobu, než jsem se k němu propracoval. A koneckonců i celému světu: přestože se jedná o jednoho z nejvýznamnějších představitelů florentské školy, upadlo jeho dílo v zapomnění a znovuobjeveno bylo až někdy koncem 19. století.

Já osobně jsem ho objevil v momentě, kdy jsem poprvé stál v londýnské Národní galerii před jeho obrazem Venuše a Mars. Najednou jsem ucítil, že obraz vyzařuje neskutečný smutek. Bohyně krásy a lásky společně na jednom plátně s bohem války a chamtivosti. Přitom vypadají, jako kdyby se právě domilovali. Došlo mi, že témata, kterými se Botticelli koncem 15. století zabýval, jsou velmi aktuální i dnes: krása a láska versus válka a chamtivost.

HN: Možná dokonce aktuálnější než kdy jindy…
Ano, ale pouze proto, že je nás teď víc. Nemyslím si, že by bylo na světě proporčně víc zla a temnoty než v 15. století. V tomto jsem zajedno se svým oblíbeným americkým básníkem Waltem Whitmanem, podle něhož se zlo a dobro vždy vyvíjely v korelaci k počtu obyvatel naší planety. Jednoduše řečeno: čím víc lidí, tím víc problémů.

Lidstvo má před sebou aktuálně navíc řadu výzev, s nimiž si bude muset poradit, pokud si chce zajistit své přežití. Ale na to se snažím nemyslet. Hodně mi v tom poslední dobou pomáhá četba Epiktéta. Jeho knihy mi v podstatě slouží jako takový průvodce životem. Tento řecký filozof zjednodušeně věřil v to, že chceme-li být šťastní, máme změnit věci, které můžeme změnit, a smířit se s tím, co změnit nedokážeme.

Naším osobním bojem tedy je stát se tím nejlepším umělcem, otcem, doktorem, řemeslníkem, jakým můžeme být, a vykašlat se na to, co dělá anebo si myslí zbytek světa. To se samozřejmě snáz řekne, než udělá…

HN: Jakou spojitost má vaše Znovuzrození Venuše s 21. stoletím?
Jde především o symbol, anebo spíš výzvu začít znovu vnímat přírodu. Svým způsobem je to také varování. Měli bychom se uskromnit a konečně pochopit, že my přírodu neovládáme, ona vládne nám. Měli bychom se od ní učit, a ne se ji snažit kontrolovat.

HN: V Botticelliho obraze se ostatní snaží Venuši okamžitě zakrýt, to u vás nehrozí.
To opravdu ne. Nikdy jsem nahotu nepovažoval za něco ostudného. Za hanebné naopak považuji násilí a krutost, z nichž se v posledních letech stala tak významná součást naší kultury. Rádi rozlišujeme mezi jakousi vysokou a nízkou neboli populární kulturou, to je ale nesmysl. Kultura je pouze jedna a velmi věrohodně zrcadlí společnost, která ji stvořila.

Veškeré umění bylo ve své době současné. Stejně jako měla renesance svou kulturu, jež reflektovala hodnoty dané doby, mělo ji i osvícenství a máme ji i my. Dnes už navíc nelze dělat ani geografická rozlišení, protože se v podstatě koukáme všude na ty samé kraviny. A já se ptám, co to o naší společnosti vypovídá, když jsou filmy, televizní seriály, videohry postaveny z velké části na násilí, týrání a krutosti? Jsme morálně zkažená, nemocná a smutná společnost.

HN: Vracíme se zpátky do raného středověku?
Je to mnohem horší. Stejně jako v raném středověku sice považujeme nahé tělo za něco ostudného, zároveň je ale nejstahovanější věcí na internetu tvrdá pornografie. Jsme společností pokrytců. Vystavíte-li někde fotografii s nahým tělem, lidé začnou šílet: Panebože, penis, ne! Hollywood nás naučil, že je v pořádku ukázat ženu s utnutou hlavou, v žádném případě však bez kalhotek. Přitom Michelangelo kdysi napsal, že právě krása lidského těla je důkazem toho, že existuje Bůh.

HN: Pražskou výstavu jsem navštívil s kamarádem, který studoval dějiny a filozofii na Oxfordské univerzitě. Zarazilo ho, že jste poslední dobou téměř přestal fotit lidi. Ptal se, co to asi znamená, když umělci ztratí zájem o lidstvo? Předzvěst apokalypsy?
Je velmi zajímavé, že to zmiňujete, protože vím, že ani jeden z vás zatím neviděl to, na čem právě pracuji. Má nová série se bude jmenovat Ráj. Netuším, zda nás čeká zrovna apokalypsa, a neříkám, že jsem nadobro ztratil víru v lidstvo. Vím ale, že všichni budeme muset dospět k nějaké individuální formě osvícení. Ať už to znamená cokoliv, a přitom vůbec nezáleží na tom, v co zrovna věříte anebo jakého boha právě uctíváte.

Pro začátek by stačilo, kdybychom si uvědomili, že existuje víc než jen materiální rovina, a začali pracovat na tom, abychom byli schopní projevovat lásku a soucit. Právě teď stačí vyrazit si během dopravní špičky do centra Los Angeles a spatříte tu nejhorší stránku lidstva. Jak se asi zachováme, až se jednoho dne stane něco opravdu vážného, když se dnes nedokážeme vypořádat ani s dopravní zácpou?

Recenze: Větší dojem než provokativní živé obrazy dělají na LaChapellově výstavě portréty celebrit - čtěte ZDE
HN: Během zahájení výstavy Land Scape jste zmínil, že jste jako mladý kluk nikdy nepřemýšlel nad koncem světa − teď si ale dokážete představit, že se blíží. Máte snad víc informací než my?
Zajisté je to jedna z možností. Nejsem prorok, nevím, co se stane. Nemyslím si ani, že by hrozila nějaká zkáza lidstva, to spíš skončí život, jak ho známe. V tolika aspektech našeho bytí jsme se dostali na práh udržitelnosti. Znečištění, přelidnění, válečné konflikty. Čínská politika jednoho dítěte nechala vzniknout armádu mladých mužů plných testosteronu. Je to paradox: národ, kterému vděčíme za koncept jin a jang, v posledních desetiletích uměle vytvořil jednu z největších přírodních nerovnovah.

Chováme se jako starověcí Římané. Technologicky lidstvo obrovsky vyspělo, morálně a duševně jsme se však nepohnuli ani o centimetr. A když někdo říká, že ho šokuje nahota, tak je to pokrytec. Z popravy novináře Daniela Pearla se v roce 2002 stalo nejstahovanější video internetu. Jak nás potom může ještě něco šokovat? Baví nás, když jiní lidé trpí. Říkám vám, že se musíme probrat, a to rychle, dochází nám čas.

HN: Hlavní hvězdou vaší fotografie Znovuzrození Venuše je česká modelka Hana Soukupová. Jak k této spolupráci vůbec došlo?
Budu upřímný, byla to náhoda. Je to krásná žena, která souhlasila s tím, že za mnou přijede na Maui, do města, které se shodou okolností jmenuje také Hana, a nechá se mnou nafotit. Nic víc za tím nebylo.

HN: Náhodná je pravděpodobně i skutečnost, že tato fotografie visí ve Victoria and Albert Museum hned vedle obrazu Andyho Warhola.
Byl jsem tak šťastný, když jsem to poprvé viděl. Ten den jsem se nemohl přestat usmívat.

HN: Svým způsobem se tím pro vás uzavřel jakýsi kariérní kruh. Jak důležitý pro vás Andy Warhol opravdu byl?
No, dal mi mou první stálou práci. Andyho jsem potkal v jednom newyorském klubu, už si nevzpomínám, zda to byl Mudd Club anebo Studio 54. Řekl jsem mu, že jsem fotograf, a on mi nabídl, abych se za ním stavil a ukázal mu svou práci. Bylo mi 18 a byl jsem tehdy strašně nervózní. Warhol pro mě byl jako bůh. Měl jsem spoustu vzorů, ale on byl z nich jediný živý. Pamatuji si, že u něj na recepci tehdy seděla Brigid Berlinová, jedna z jeho hvězd. Jen kroutila očima a pronesla něco jako: Další mladíček, co jde navštívit Andyho.

HN: Jenže jemu se vaše fotografie opravdu líbily…
Přesně tak. Miloval energii mladých lidí a spoustě z nás v té době velmi pomohl. Dal první práci mým kamarádům Jeanu-Michelu Basquiatovi a Keithu Haringovi a nakonec i mně. Nabídl mi, že mohu začít fotit pro jeho magazín Interview. Říkal, ať si dělám, co chci, dokud budou na fotkách všichni krásní. Interview byl v té době nejdůležitější magazín Ameriky − možná nejdůležitější popkulturní časopis na celém světě. Internet neexistoval. A tak, pokud jste se zajímal o to, co se děje ve světě kultury, umění a hudby, četl jste Interview.

S nakladatelstvím Taschen právě pracuji na retrospektivním knižním projektu nazvaném Lost and Found, a tak jsem se vrátil ke svým starým fotografiím. V New Yorku v té době frčela taková ta syrová punkrocková vlna a já fotil černobílé fotografie připomínající spíš díla prerafaelitů než nějaký punk, což je věc, kvůli níž si mě Andy asi oblíbil a k níž se teď vlastně opět vracím. Takže ano, kruh se ve Victoria and Albert Museum opravdu uzavřel.

David LaChapelle: Před celebritami jsem utekl na Havaj - rozhovor ZDE
HN: Během vaší výstavy v Praze mě zaujala především série nazvaná Aristocracy. Co mi o ní můžete říct?
Za prvé to vůbec není o srážejících se letadlech, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když se budete dívat pozorně, zjistíte, že jde o soukromé tryskáče, které se ztratily a jen tak slepě bloudí po nebi. S pomocí věcí jako letadla, lodě, domy a podobně se lidé s oblibou třídí do nejrůznějších kast. A mě ta "třída soukromých tryskáčů" ohromně zajímá, stejně jako svět, který obývá.

HN: Nebyl jste snad v minulosti sám jejím členem? Předtím než jste se rozhodl přestěhovat se na Havaj?
Ne, to bych neřekl. V soukromých tryskáčích jsem samozřejmě létal. Spoustu let jsem spolupracoval s Eltonem Johnem a s ním bez letadla nemůžete ani na snídani. Peníze a sláva mě ale nikdy nemotivovaly. Odjakživa jsem byl pevně přesvědčen, že nemám šanci se dožít třicítky, věřil jsem, že zemřu mladý na HIV jako spousta mých kamarádů a známých. Šlo mi tedy především o to, zanechat tady nějaký odkaz. I když odkaz v tomto smyslu asi není to správné slovo, zní to zbytečně nabubřele. Jednoduše jsem měl pocit, že světu něco dlužím, že bych mu měl − předtím než zemřu − něco vrátit. Společenské postavení a materiální věci mi nikdy nic neříkaly.

Když jsem pak konečně začal vydělávat peníze, tak jsem z toho byl v šoku, protože to nikdy nebylo součástí plánu. Jedinou věcí, kterou vám peníze mohou koupit a která je opravdu hodnotná, je svoboda nemuset se starat o peníze. Je složité myslet na fotografie, když víte, že nemáte na účet za elektřinu, anebo nevíte, kde budete večer spát. Opravdu kreativní jsem vlastně začal být až v momentě, kdy jsem se o tyto věci už nemusel starat. Já si za peníze tedy nekoupil tryskáč, nýbrž uměleckou svobodu.

HN: Proč jste se po své velkolepé výstavě v Rudolfinu v roce 2011 rozhodl letos opět vrátit do Prahy?
Protože vaše město miluji. Doufal jsem, že výstavu v DSC Gallery budu moct zahájit osobně. Nakonec se bohužel ukázalo, že kvůli dokončování již zmiňované knihy, která by měla vyjít 7. září, musím zůstat v Los Angeles.

HN: Kdybyste si měl vybrat, koho byste teď rád nafotil, kdo by to byl? Třeba Donald Trump?
Ne, ten už má fotek až moc. Upřímně mě zrovna nikdo nenapadá. V mé nové knize se objeví celebrity, ale to jsou zároveň lidé, na nichž mi opravdu záleží. Na obálce bude Miley Cyrusová, protože prostě miluji její hudbu. Ne ty populární odrhovačky typu Wrecking Ball, spíš věci z jejího nového alba, které natočila společně s kapelou The Flaming Lips. Je to opravdová umělkyně. Liší se od ostatních popových hvězd − můžete mi věřit, znám je všechny − a za to ji obdivuji. A obdivuji ji také za to, jak se angažuje ve jménu transgender dětí, zvířat a životního prostředí. Ona je zcela nový typ člověka. Šťastná, velkorysá a zajímá se o svět kolem sebe. To mě na ní baví.

Download PDF (16 MB)